Horní Veltava

Borová Lada-Lenora (6-7.5.2005)

Aby zdejší deníkové zápisy byly kompletní, je třeba cosi napsat i o naší druhé vltavské pouti. Tato odehrávala se někdy na začátku května, přesně nevím. Pamatuji si, že cestou zpátky naši hoši porazili naše bratry cca šest ku dvěma a jaromír vstřelil také jednoho. Inu, myšlenka celé akce byla až překvapivě jednoduchá. Horní úsek vltavy je pěkný. Horní úsek vltavy se smí sjíždět jen do poloviny května. Musíme si sjet horní úsek vltavy dokud je to možné. Po obvyklých organizačních kotrmelcích se z původních několika lidí vyklubalo jen pár. a to já, adam, tomáš a michal, kterému někteří říkají prcek. Inu, co říci dalšího, snad jen, že co se stylu vyprávěcího týká, zvolím stejnou taktiku jako u poslední zprávy a budu psát tak nějak nazdařbůh bez ohledu na časovou posloupnost, která se v mojí hlavě nikdy moc dlouho neohřeje. Na začátek malé varování. Posledně jsem doporučoval, teď varuji. Plánujete-li nějakou výpravu, do přírody, za vodou, za pohodou a co je nejdůležitější, za sluníčkem, potom nesmíte, a to skutečně za žádných okolností, i když by to znamenalo přinést velké oběti, ani když by vás k tomu okolnosti nutily, nesmíte jet s Tomášem. Tenkrát jsme to ještě nevěděli, ale s odstupem času lze říci, že Tomášova účast na jakékoli open-air akci, tzn. akci kde se dá zmoknout a zmrznout, představuje statisticky významný přírůstek denního srážkového úhrnu o cca 100mm, a to jsem vážení přátelé poslední dobou docela optimista. Tím, aby bylo jasno, nenamítám nic proti Tomášovi samotnému, bohužel samotný Tomáš už málokdy někam přijede. Většinou sebou přitáhne mračna. Ale dost pomluv. Chytrý a laskavý čtenář možná už poznal, že přírodní podmínky nebyly nejlepší. Předesílám, že vše nebylo tak hrozné, resp. dalo se to vydržet, ale vydržet se dá všechno. To co ne, o tom už se většinou nepíše. Ale menší šmrnc tomu dodat musím, aby se čtenář nenudil....

Byli jsme dohodnutí, že odjedeme v pátek a měli jsme sraziště umístěno do loděnice. Pár perliček neuškodí. Byl to snad první výlet, kam jsme celkem bez řečí byly dovoleni vytáhnout naše stařičké auto, bez kterého by to asi nešlo. Karel (tak se jmenuje) už je starý, ale slouží docela dobře. Z Václavského náměstí se sice málem nepodařilo odstartovat, ale nakonec jsme dojeli až do loděnice, kde už podle předpokladů nadšeně mávali adam a michal. Čtenář asi tuší, co bylo po tom. Potom jsme naložili a odjeli. Cesta neskýtala příliš velké povyražení. Auto jelo, gumu jsme nepíchli, nehoda nebyla, nepršelo, nikdo nešel na záchod ani se nikomu neudělalo špatně. Byly jsme všichni v pohodě, vyspaní, odpočatí a docela jsme se těšili, tedy alespoň já. O nějakých dvacet čtyři hodin jsme se téměř stejnou cestou vraceli zpátky. Srovnejme si nyní rozdíly. Byli jsme unavení, stan byl skrz na skrz mokrý, chtělo se nám spát a všude kolem lilo jako z konve. V peněženkách jsme měli každý cca o pár set méně za jídlo v restauraci, kde jsme se zastavili před odjezdem. Věci jsme měli také skoro všechny promočené. No, něco se asi muselo stát mezi dobou kdy jsme přijeli a dobou kdy jsme odjížděli, že ano. A to ani neberu v úvahu, že plán byl takový, že odjezd do Prahy připadá na neděli. Zkrátka asi se muselo stát něco alespoň trochu neočekávaného. Jistě, něco neočekávaného se stane každý den, stačí se dívat, ale v našem případě se člověk ani moc dívat nemusel. Důkazy mu spadly rovnou na hlavu.

Po cestě tam jsme se zaobírali řešením některých otazníků, které nám visely nad hlavou. Tak například otázky základní - jak bude, kde budeme spát. Náš cíl bylo tábořiště borová lada. Odtamtud jsme pak po strávené noci chtěli spláchnout lodě i s posádkami až do lenory (tuším cca 25km, ale možná přeháním - zájemci nechť se poradí s kilometráží). Tam jsme se chtěli zbalit a odjet na horní tok Otavy, ten měl být na programu v neděli ráno a dopoledne. První pochyby přišly už v době kdy jsme se přiblížili po silnici trochu více k toku Vltavy. Pozdávalo se nám, že v korýtku teče nějak málo vody. A to se nám nelíbilo. Vystoupili jsme tedy, už nevím jestli jen kvůli tomu, možná jsme chtěli jít ještě na pár vteřin do křoví, to není důležité. Každopádně jsme se šli podívat dolů k řece.

To, co jsme tam viděli, jsme tam rozhodně vidět nechtěli a ani jsme nečekali, že to tam uvidíme. Nebo vlastně neuvidíme. Tam by se nedaly posílat ani lodičky z papíru. Trapný pramínek se nenápadně krčil mezi kamínky. Ano teklo to, nicméně nám z toho tekly nervy...kapku. Když jsme se vzpamatovali a vzájemně se přesvědčili, že to nebude tak hrozné, nasedli jsme do Karla a jeli dál. Za nedlouho jsme se ocitli u tábořiště, kde jsme plánovali nocleh. Inu, tábořiště to bylo docela pěkné, útulné, dokonce tam nikdo nebyl, jen pár stanů, které soudě podle vzhledu už před nějakou dobou zapustily kořeny. Mnoho z toho se vysvětlilo hned v následujících okamžicích. Tábořiště totiž bylo uzavřeno závorou. Pěknou dlouhou, čerstvě natřenou....Touha konečně se utábořit byla silnější, takže jsme závoru zvedli a projeli. Na závoře byla nějaká cedule, na které bylo cosi napsáno. Poslední vůle umírajícího poutníka? Milostný dopis? Komentovaný toaletní papír? Nevím. Nechť si svou ctěnou hlavu láme čtenář.

Tady, jak jsem říkal my všichni jsme se vplížili do již spícího, tmou zalitého tábořiště. Vplížili, jak to jen s bílou škodou forman 135L šlo. Vypadalo to, že až na starousedlické stany tam nikdo nebude, ale pak jsme narazili na živou duši. Pán. Paní. Chaloupka. Ne, nebyli kouzelní, ale poradili nám, kam se schovat. Proč schovat? Protože jsme neohroženě porušovali zákon. Abychom měli ruce čisté jako Mirek Dušín, museli bychom zajet do města Borové lady a dovolit se starostky a ještě by nebylo jisté, jestli by nám dala svolení, protože v tuto dobu je tábořiště zavřené. Samozřejmě s výjimkou starousedlých stanů. Ty tam budou snad až do konce světa. Protože už se smrákalo a navíc vše vypadalo na déšť, řekli jsme si, že se tedy schováme, jak nám bylo razeno, do zadní části tábořiště a hned ráno zase odjedeme. Já, Adam a Michal jsme došli na to schované místo a Tomáš tam přes značně nehostinný terén stylem smyk-plyn zajel nakonec také. Potom už jsme museli přitlačit na pilu. Začalo krápat. Začali jsme zcela zuřivě stavět stan, což samozřejmě mělo za důsledek, že nám to trvalo docela dlouho. Když se nám to konečně povedlo, trochu jsme se najedli a vlastně hned šli spát. Akorát včas, protože svatý petr už vytrvale bubnoval na provizorně vypnuté tropiko.

Ráno. Mokro. Zima. Vstát. Jíst. Zbalit. Uklidit. Nastoupit. Nastartovat. Odjet.....Ano, vážení, skoro takový fofr to skutečně byl. Následující plán byl výsledkem dlouhých hodin nad mapou s využitím nejmodernějších geometrických přístrojů a časoměrných technik podpořených matematickými výpočty. Plán byl následující. Všichni odjedeme na místo startu, sundáme lodě, trochu jídla, věci, pádla...a Tomáš vezme auto a odveze ho do Lenory, kde na nás bude (auto) čekat. Tomáš se pak pokusí co nejdříve dostat zpět....bez auta to pochopitelně půjde kapku ztuha, ale nějaký ten vlak ho přiblíží a pak už se dá spoléhat jen na dobrodiní našich spoluobčanů při nouzovém autostopu. Na jeho úspěchu mimo jiné záleželo, jak dlouho budeme čekat v ne příliš vyzpytatelném počasí, které hrozí různými věcmi.

Vše proběhlo podle plánu. Zatímco Tomáš byl pryč, začali se objevovat i jiní vodáci, nejdříve asi dva, pak čtyři a pak jich přijel plný autobus. Přestali jsme si připadat tak jedineční, ale jinak to šlo. na mostě jsme si uvařili polévku (nebo čaj, už nevím) a něco málo jsme pojedli. Byla docela zima a voda nevypadala příliš přátelsky. Slunce sice stoupalo stále výše, ale nějak nemělo ten správný tah. Prostě jen svítilo. A to ještě jen někdy, protože mraků bylo požehnaně.

O našem čekání není možno říci o moc víc. Snad jen, že jsme byli snad jediní vodáci v okolí (tedy já a Michal), kteří na sobě neměli nic neoprenového. Někteří kolegové okolo vypadali, že na sebe snad nic jiného neobléknou. Nicméně autobus kterým přijeli se zdál být z tradičních materiálů. Chlapeček, který čekal na odjezd spolu se svým..otcem(nevím), byl například do noeprenu navlečen až po pás a lačně se ráchal v ledové Vltavě, aby všem ukázal, jak to ale vůůůbec nestudí. V takových chvílích, když je trochu zima, když nemáte ani kousek neoprenu, když sedíte a dopíjíte posledních pár loků polostudeného čaje, v takových chvílích ve vás začne hlodat závist. A tak jsem záviděl všem okolo jejich neopreny a nejvíc tomu klukovi, protože když já byl v jeho věku....!

No, nakonec se čekání trochu protáhlo a když jsme už asi podesáté vtipkovali a říkali, že to auto, co se právě vynořilo za zatáčkou, určitě veze Tomáše, tak to auto ho opravdu vezlo a přivezlo a Tomáš vystoupil a my mohli vyrazit. Chvíli jsme počkali, než se dají na vodu naši početnější kolegové a pak jsme nasedli. Ještě jsme si přečetli instrukce na tabuli u řeky. -Nejezdit v žádném případě náhonem-, - Neničit dno-, -Dát pozor na kmeny-, -nejezdit jindy než v určitou dobu a za určitého stavu-...no atak dále. Zvlášť některé tyto instrukce se ukázaly být jako velmi zábavné.

Na vodu jsem se vydával vlastně poprvé od chvíle, kdy jsem v září v Boršově vysedal z lodě.

Ale kupodivu to docela šlo, rovnováhu jsem držel vcelku bez potíží. Pro začátek jsme si pro jistotu v obou lodích klekli. Následky se dostavily až později, ale o to zajímavější byly. A pak už nebylo moc o čem se bavit. Mravenec spláchnutý do záchoda by měl asi stejné množství času na rozpustilé povídání a pozorování okolní krajiny. Řeka vykazovala zcela nebývalou schopnost točit se dokola způsobem, při kterém se člověku nechtělo věřit, že jsme ani jednou nejeli přes křižovatku. Četné zatáčky však kormidelníka nutily být stále ve střehu a to hned z několika důvodů. Za prvé, každá zatáčka skýtala možnost cvakance působením neposedného proudu, který rozpustile házel lodí na břeh, kmeny a jiné přírodniny v okolí. Druhým důvodem byla stálá možnost, že za zatáčkou se objeví kmen v nouzové vzdálenosti, což by za nouzových okolností mohlo znamenat nutnost nouzového přistání. Ano o kmenech jsme předem věděli, ale bylo nám řečeno, že jich je cca 5. Inu, radil nám buďto slepec nebo optimista. Navíc, ne všechny kmeny musely nutně znamenat nutnost extra vypečených opatření. Tak za prvé, kmen se musel nacházet jedním svým koncem na jednom břehu a druhým na břehu opačném. Musel zkrátka křížit řeku. Když tomu tak bylo, další nutnost spočívala v tom, aby byl v určité, tzv. zákeřné výšce. Byl-li dostatečně nízko, dal se při poctivém rozpádlování přejet. Byl-li dostatečně vysoko, dal se při pečlivém sehnutí podjet. No a mezi těmito přijatelnými variantami se nacházela zákeřná výška. Takové kmeny se nedaly přejet ani podjet. A neptejte se mě, proč jich bylo ze všech nejvíce.

Po prvních pár kilometrech, po prvních pár zatáčkách a kmenech jsem s překvapením zjistil, že jsme se ještě necvakli. Byla sice zima a do lodi trochu nacákalo, ale bylo nám docela teplo, všechno se vyvíjelo přijatelně. Po určité době jízdy jsme se dostali k elektrárně, která brala většinu vody z řeky. Kousek pod místem, kde začínal náhon jsme asi den předtím stavěli, což vysvětlovalo tamní vodní stav.Ehm. No, samozřejmě my, včetně všech vodáků kolegů jsme se vrhli do náhonu, kterým se v žádném případě nemělo jezdit. Nevím vlastně proč, ale bůh šumavy se asi odhodlal, že nám musí nějak odplatit za naše bezproblémové porušování pravidel národního parku. Inu, aby bylo jasno, náhon skutečně bral většinu vody, byl pěkně vydlážděný, docela dost hluboký a široký, jak se později ukázalo, téměř na vlas stejně jako je dlouhý modrý hybrid.

Abych nezapomněl, v době, kdy jsme přenášeli lodě ke kanálu, už na nás kapalo. Ale tomu jsme se mohli jen smát, že ano...Malé kapičky, kapičky jak krupičky, bubnovaly pomalu. A my byli dobře oblečení.

Tak jsme vyrazili na kanál, tedy náhon. Čekali jsme, že se napojíme zpět do řeky a vše pak bude ok. No, problém byl, že v kanále nebyla moc velká manévrovací možnost a docela to tam teklo. Byl tam také jeden veselý kmen. Chtěli jsme s Michalem zastavit a jako spořádaní a disciplinovaní vodáci jsme chtěli zastavit špicí proti proudu. Jenže. Zasekli jsme se akorát na štorc v náhonu a Michal se trošičku moc nahnul na opačnou stranu než měl. Naštěstí jsme to zhoupali, odštorcovali, dotočili a přistáli. Profesionální práce. Pro jistotu jsme vystoupili a rozhodli se lodě vést. Kolem jeli něací jiní vodáci a kmen přejeli. No, co se dalo dělat. Malé kapičky, kapičky jak krupičky, bubnovaly pomalu a vytrvale.

Vedli jsme lodě dál a dál, až jsme se dostali na místo, kde kanál křížil velký betonový most. Vida, řekli jsme si, tady to končí, je třeba hledat původní koryto, protože už bude sjízdné. Dál jet jest neradno, nechceme být semleti na elektrickou energii, že ano. Tak jsme čapli lodě a udělali největší blbost za celou cestu. Šli jsme hledat řeku. Potom, co jsme se chvíli brodili travou jsme ji našli, jenom nějak zkrátka....nebylo to ono. Někde se musela stát chyba, voda nic moc. Zkusili jsme dát lodě na vodu, ale nějak to nejelo ani prázdné, takže jsme usoudili, že to asi nepůjde. Potom, co jsme sjeli několik hromad kamení se stálou představou, že "tady někde to musí už bejt, ta přípojka, nastopro", došlo nám, že jsme asi měli jet dál náhonem, která byla ještě podpořena faktem, že jsme za celou naši poloturistickou cestu od něj nikoho nepotkali. Hmmm. Šli jsme dál a několikrát jsme se pokusili problém vyřešit tím, že jsme pěšky přetáhli loď po souši napříč meandrem a zkrátili si tak cestu. Ovšem jen k dalšímu suchému půlkruhu. Pak jsme já a Tomáš šli po břehu a Michal s Adamem se pokoušeli o splouvání. Nešlo to a tak se museli často dopustit něčeho, co bylo v první půli nemyslitelné. Vystoupit a brodit se. Ale teď už to začínalo být jedno. Větší kapky, kapky jako kroupy, bubnovaly rychle a až na kost.

A tak jsem se prošel lesem. Pršelo tam méně od shora, zato bylo více vody od zdola, takže jsem si kvalitně zblátil nohy, zatímco chudák Michal s Adamem mokli. Po určité chvíli vlhkost našeho oblečení dosáhla stupně, ve kterém už bylo skutečně jedno, že stále prší. Neodbytné kapičky krupičky, se, svině jedny, zákeřně přetransformovaly v útočné komando, které postupně dobylo všechny suché pozice na našich tělech. A pak už jen sály zbytky tepla z našich kůží a kostí. O důvod více proč pádlovat. Po pár desítkách minut cross-country jsme se tedy nakonec dostali na místo, kde se ta ukradená voda opět vracela do koryta. Bylo jí skutečně hafo. Tak jsme zase zkompletovali posádky a jeli dál. Všechno ostatní bylo v zásadě stejné. Kmeny, zatáčky, proud. No, ale s tím rozdílem, že bylo jaksi více mokro. Zbytek cesty byl více méně záležitostí vytrvalosti. Zábava to veliká nebyla. Zábava je teď o tom psát. Ale jak jsem pak přestal cítit ruce a nohy, to bylo kapku nefér. To už být nemuselo. A to ani nemluvím o tom, že se svými zcela průměrnými kormidelnickými schopnostmi jsem vynaložil dost úsilí, abych se necvaknul, což se podařilo a nakonec to nemělo žádný význam. Vodu, kterou jsem si nenechal do lodi natéct mi doručily živly přímo z nebe. To považuji také za trochu nefér. Měli mě dostat férovým cvakancem, poslat na někoho déšť, to dokáže každý hloupý bůh. To zvládl dokonce i Saruman. A to byl starý zakomplexovaný dědek.

Když jsme nakonec za silného deště zahlédli zákrutu u tábořiště v Lenoře neměli jsme ani moc elánu na nějaké křepčení. Prostě jsme vystoupili, vytáhli lodě, vylili je odnesli k autu a rovnou je dali na střechu a pak začali několikafázové převlékání.

Inu, když si oblékáte ponožku a máte pocit, že ta noha není vaše, je to neopakovatelný pocit. Pak jsme se jednohlasně shodli, že další den na Otavě by asi nebyl to pravé, nasedli do auta a s přestávkou na jídlo pivo, nebo něco jiného, zkrátka jed dle vlastní chuti, jsme jeli ku Praze.

Celkově vzato, ne úplně stoprocentně úspěšný výlet. Řekl bych, že kapičky krupičky vyhrály na plné čáře.

Někomu (a zvláště ostatním zúčastněným) by se mohlo možná pozdávat, že kapku přeháním. No, možná, ale já prostě nerad moknu.

Každopádně, litovat má člověk jen toho co neudělal, a já rozhodně myslím, že to stálo za to. Akorát na rozdíl od první výpravy, kde mi to bylo jasné hned, jsem na to teď potřeboval chvilku času. Jinými slovy, pár dní na uschnutí a asi týden na vyléčení rýmy.

Rozhodně všechny srdečně zvu na další ročník.....

Dodatek

Pár dní po příjezdu jsme s Tomášem narazili v novinách na článek, který informoval o manželském páru s dítětem, který se ztratil ve vánici kdesi na šumavě. Poradili jsme se s mapou. Bylo to cca 5 km od míst kudy jsme projížděli.

Bez komentáře.

Vitus