Vltavský maraton

Nakonec jsem se i já odhodlal (nebo spíš donutil) k tomu, abych na těchto stránkách zvěčnil naši monumentální vltavskou plavbu. Nečekejte ode mne ale deníkovou preciznost a encyklopedickou přesnost, vždyť den naší plavby byl snad jediný, kdy jsem měl v celém svém předlouhém životě zcela jasno o pořadí tábořišť a jezů na Vltavě. Dnes už v tom mám, jako vždy předtím, naprostý a úplný zmatek. Ale to mi snad shovívaví čtenáři rádi odpustí. Co by mi už neodpustili, by bylo další zbytečné prodlužování úvodu, takže pojďme k věci.

Nuže, já jsem nebyl na místě tak brzo jako Tomáš a Adam, ještě ten den ráno jsem se probudil v chatě mého spolužáka, ve které jsme se noc předtím společně z jinými kolegy ze třídy pokoušeli udolat tuším stolitrový soudeček plzeňského tekutého chleba. Nepamatuji se zcela jasně, jestli jsme uspěli. Nevadí. Odtamtud jsem se po čtyřech hodinách cestování a čekání a pouhých čtyřech přestupech dostal do Prahy, kde jsem se zdržel jen dobu potřebnou na přebalení. (jednalo se samozřejmě o batoh) S obnovenými zásobami slušného oblečení a dobrého jídla jsem se dostavil na dohodnutý meeting point na autobusovém velodromu Florenc.

Tam se mi podařilo zkřížit cestu i zrak s Josefem, mým souputníkem. Co následovalo, nebylo příliš překvapivé ani nepředvídatelné. Ujel nám autobus. Mrcha. Takže jsme museli něco vymyslet. V naprosto zoufalém rozpoložení jsme potkali další autobus, jehož ležérní řidič nám sdělil, že jako "jede za Frantou a že v Krumlově na sebe čekaj", a my jsme mohli nastoupit. Jaká může být taková jízda autobusem? Horká, nudná a dlouhá. Tak horko se dostavilo, ale měli jsme štěstí. Potkali jsme známou osobu, hodně zábavnou mladou dámu a její o mnoho tišší, ale pohodový protějšek, takže cesta nám uběhla obstojně a dokonce jsme chvíli postáli na Krumlovském nádraží. Potkali jsme i místního znalce, který nám, za to, že nebudeme tolik řvát, aby zcela neohluchl, slíbil, že nás upozorní, až budeme ve vyšším brodě. My jsme trochu zmírnili, aby neohluchl a on nás upozornil a my jsme vystoupili a byl to skutečně vyší brod. Akorát tak nějak z druhé strany. (čím to asi bude?)

Další cíl byl najít Tomáše a Adama. Kousek jsem si museli šlápnout, ale nakonec byli oba nedaleko od tábořiště. Kradmo se plížili padající tmou jako nějací zvědové. Když jsme se pozdravili, vítězoslavně nám oznámili, že prý jako "tady fakt spát nebudem" a že "ten kousek v pohodě ujedem" a kdyžtak "bude aspoň sranda". Kouskem byl míněn kousek od loděnice ke šlajsně, kam naši laskaví kapitáni naplánovali nocleh. Vzali jsme tedy batohy, kopli je do konví a odrazili. Nakonec se z toho vyklubala parádní jízda. Klidná, hypnotizující hladina, šumění vody, které bylo stále výraznější, jak jsme se vzdalovali od probíhající vesnické zábavy. Nakonec jsme se dopravili až ke šlajsně. Podařilo se nám vyvarovat se omylného sjetí, které by mohlo být nepříjemné a nápad sjet si šlajsnu dobrovolně, pěkně v deset večer za intimního osvětlení měsícem kupodivu vůbec nepřišel. Měli jsme lepší nápad. Měli jsme velký hlad. Živelná svačina se odehrála na břehu a potom jsme se s menšími obavami ze strážců zákona a bohů vodních srážek uložili ke spánku.

Čekalo nás tuším asi nějakých sedm hodin spánku, ale nepamatuji se přesně. Laskavý čtenář může hádat, kdo poslední usnul a kdo se první probudil. Takže sedm hodin jen pro některé. Ne, že bych snad měl se spánkem nějaké problémy, ale tak nějak mi vadí, když na mne ve spánku prší. Někomu to možná může připadat zvláštní, ale už jsem takový. Pravda, nepršelo, ale jen velmi, velmi skoro. Toto nebezpečí jsem si pravděpodobně uvědomoval jen já. Proto jsem chvíle do půlnoci a potom od půl páté až do šesti strávil zuřivým hypnotizováním oblohy, amatérskými rychloobřady a vidláckou meteorologií. Uznávám, nespadla ani kapka, ale kdoví, jak by to dopadlo, nebýt mé tvrdošíjné disciplíny. Na sebechválu ještě bude čas. Nyní si dovolím citovat z deníkového záznamu oddílu Ostravští svišti, rok 1978, šestnáctý červenec. Zapsala Milada: "Ráno jsme se vzbudili, potom jsme se oblékli a potom jsme se šli nasnídat. Když jsme se nasnídali, sbalili jsme si věci, dali lodě na vodu a vyrazili." Tento citát je shodou náhod neobyčejně výstižný i pro naši plavbu.

Všem vřele doporučuji vykopat se někdy ze spacáku takhle časně. Posledních pár ročníků tábora mělo určitě spoustu revolučních momentů a zaznamenali jsme mnoho zlomových změn, ale.....jak je to se vstáváním, všichni víme. Je to stav celkové zhýralosti: kouříme, pijem, chodíme pozdě spát, mluvíme nespisovně......jsme špatní.

Proč se vyplatí vstát? Máte šanci vyplout na opuštěnou řeku, která se zrovna probouzí, máte možnost potkat spoustu zvěře, uvidět valivou mlhu nad hladinou, uslyšet ticho. Je toho mnohem víc. Všechno je to tím, že máte šanci se podívat na řeku jako na kus pořádné přírody a ne jako na pojízdnou masovou občerstvovnu. Konec eko - osvěty. Pojďme dál.

Jak jsem řekl, přesné pořadí naprosto netuším, s chronologií jsem byl vždy na štíru, takže nuní pár zlomků, to, co mne zaujalo. Ostatně, co jiného bych měl psát?

První lidskou posádku v akci a na vodě jsme potkali asi po čtyřech hodinách plavby, což se mi moc líbilo. Čtyři hodiny sám na vodě. Rozhodně to stálo za to.

První čaj a první zastávka byla docela brzo. Hned po...nebo před...nevím. Vím ale, že první šlajsna byla docela výživnou zastávkou. Tomáš se s chutí vrhl na bokovku a jaksi neuspěl. Takže jsme měli koupáče hned na začátku a o hodně elánu méně. Ale za pár chvil to bylo už mnoho lepší. Bojovali jsme s časem, potřebovli jsme se dostat do Boršova ještě než bude úplná tma. A čas jsme měli stále dobrý. Před námi byl ale ještě Krumlov a čekali jsme, že si nějaký čas vezme.

O samotné cestě se toho vlastně tolik říct nedá. Zajímavé jsou vždycky jenom potíže a zastávky. A těch mnoho nebylo. Zbytek byl hlavně plný pádlování, což asi nemnoho překvapí. Kromě naprosto opojné samoty na řece, příjemného šálku čaje na odstaveném buldozeru(nebo to byl traktor?) a prvního bokového cvakance mne asi z prvních čtyř hodin už nenapadají žádné dojmy, které by stály za zaznamenání.

Ale cesta pokračuje a mně jaksi dochází slina (autorská, samozřejmě). Zkusím si skočit na hlt nějakého dobrého pití a uvidím, jestli se to zlepší.....

Takže šálek dobrého kakaa mi sice udělal dobře, ale také na mě jde spaní, což jsem původně nezamýšlel. Takže rychle, než usnu. Druhá třetina jízdy už byla běžnější, obyčejnější, ale bylo k vidění i více akčních momentů a dramatických lidských osudů i tragédií. Slunce už bylo docela vysoko, ale neustále bylo stíháno nepěknými mračny, kterým jsme se celou dobu snažili bláhově ujet. Protože zázraky se dějou každý den a nevysvětlitelné události jsou vlastně naprosto běžné, nemohli jsme se jim vyhnout ani my. K tomu pár slov. Po prvním koupání, které bylo dáno jen přílišnou odvahou při bokovce cesta ubíhala bez problémů a my jsme si užívali jak zvolna ubíhá. Zcela instinktivně jsme čekali, že žhavější okamžiky přijdou na řadu v Krumlově. A stalo se...ale ještě před tím jsme jeli okolo Rožmberka. Místní šlasjna, která byla poslední brutální přestavbou vykastrována na trapně impotentní splachovadlo, se všeobecně považovala pouze za nepříjemnou povinnost. Tomáš a Adam jeli první a my s Pepou hned za nimi. Když jsme kousek pod proudem málem srazili oba naše kolegy, kteří bezradně stáli u cvaknuté lodi, málem jsme šli za nimi. Překvapením. Do dnes nikdo nevysvětlil, jak k tomu mohlo dojít. Náš svět není jednoduchý. Sám nevím, co k tomu říct, kromě ":-))))))))))))))", takže to nechám na astrologii, parapsychologii, okultismu a psychotronicích. Mimochodem, mohla to být taškařice, kterou si na nás vymysleli. Potom ale klobouk dolů za herecky mistrné zvládnutí bezelstného překvapení a za obětavou otužilost. Pro vtip by se i utopili, kluci zlatí...pojďme dál....

V krumlově bylo krásně. Mě osobně přepadl pocit, že jsem tam vítám. Ačkoliv nevím proč, je to tak vždycky. je to takové milé, pohostinné město. Město se čtyřmi šlajsnami. Na ty jsme se samozřejmě velmi těšili. Všechny jsme je sjeli až na zámeckou, ve které nás podle mého názoru zradila naše tonáž. Nevím přesně kolik váží loď, ale plastové jsou rozhodně těžší. Když přičteme posádku, dělá to nějakých dvě stě kilo. To nás poslalo ke dnu....Bylo to trochu mrzuté, ale rychle jsme uschli. A turisti měli radost.

Po náročném krumlově jsme si zajeli loďmo do jedné místní hospůdky a tam jsme si dali každý jedno dobře vychlazené.

Pak jsem nastoupil do lodě, Pepa také nastoupil a pak se asi něco muselo stát, protože jsme se cvakli. Takže bylo zase veselo. Na absurdní cvaknutí to bylo 1:1. Potom jsme nastoupili po druhé a už úspěšně a jeli dál. V hospodě jsme samořejmě zaplatili.

Při plavbě na Zlatou korunu už se den chýlil k pozdějším hodinách, ale my nad ním měli slušně navrch. Proto proběhla plavba naprosto hladce. Bohužel také není moc co říci. Na Zlaté koruně se nikdo neobtěžoval nesmyslně se cvaknout, takže není o čem vyprávět. Snad...nejen tady, ale po celé Vltavě bylo zajímavé sledovat tábořiště a jiná místa o mnoho prázdnější, než je člověk zná. Nebyl to ten babylón na který je člověk běžné zvyklý z léta. Stejně tak louka u tábořiště Dívčí kámen byla překvapivě pustá a prázdná. Ale bylo to tak nějak příjemné. Ostatně Dívčí kámen mám z mnoha důvodů skoro nejraději ze všech tábořišť na našich řekách.

A kousek před ním jsme museli udělat ještě jednu povinnou zastávku na placku. Kdo tam byl, tak ví.

A pak už jsme z časem o závod pádili do finiše. Příliš těžké to nebylo, smrákání nás zastihlo až u zátkových mlýnů. A dál už to vlastně každý víte. Dojeli jsme, vytáhli lodě a udělali "Uf!". Ale moc velké uf to nebylo. Unavení jsme byli, ale já čekal víc. Podařilo se nám udat naše lodě ještě v noci, když přijel chlápek od půjčovny. Pak už nám byl most střechou a víno ukolébavkou. A my jsme spali.

Vítek